Past minulosti a vzpomínek...

Dnes jsem nespala úplně nejlíp. Byla jsem nějaká rozhozená. Projížděl mnou pocit samoty, nestálosti a neukovanosti…dřív bych těmto pocitům velice věřila. Znám je, znám je z dětství a vlastně utváří mé zkušenosti, jelikož ovlivňují má rozhodnutí, kterými mé zkušenosti formuji…

Znám je, protože se vrací. Možná to znáš taky?

Jsou uložené a občas se ozvou jako zbytkový elektrický proud. Došlo mi, že problém vzniká ve chvíli, když tento zbytkový proud stále žijeme jako přítomnost, realitu. Tudíž tomu velmi věříme… a pak si řekneme ‘'Já to tak mám. Jsem takový. Takový je můj život.’'a tiše trpíme a hluboko uvnitř toužíme po změně, která je velmi náročná. Po svobodě, která nám připadá nereálná… a tak se smiřujeme s bolestí a učíme se s ní žít každý další den, měsíc, rok nebo i život.

Ve skutečnosti je to jedna z nejbolavějších a nejzapeklitějších pastí lidského života, ze které se (bez řešení) dřív či později probudí nemoc… psychika, fyzická nebo obojí…

Nejde jen chápat hlavou, že to, co se mi děje je minulostí… je potřeba to ‘'uvidět''v prožitku, což vyžaduje zřetelný odstup od myšlenek a emocí i svých reakcí a situací… a tento odstup… má jen málokdo na světě. Proč by také duchovní oddaní žili v klášterech či ášramech? Právě proto, aby. Klidu tento odstup mohli kultivovat… protože naštěstí je to něco, co může každý bez rozdílu probouzet a kultivovat…. Cestou… velmi trpělivou, přímou a prostou je Meditace.

Meditace utváří prostor ‘'odstup''a jak všichni víme ze života ‘'S ODSTUPEM VIDÍME VŽDY VŠE JINAK’' a o to tady jde… Protože cyklení se v bolavých pocitech, reakcích a stavech opravdu není tvá ani ničí pravda. Není to standart tvého života a není to nic, co ti přinese změnu, něco nového. Naopak…. Budeš tomu věřit stále víc, bude to ničit tvé tělo, manipulovat tvou mysl a deformovat realitu. Skrze meditaci otevřeš novou kapacitu vědomí, to však stačit po nějaké době nebude. Představ si, že bys motorem a volantem auta odjel dosti napřed a celou konstrukci a kola necháš tam, kde jsi startoval… co se asi tak stane? Jak daleko odjedeš? Možná vystřelíš na nějakou dobu, ale pak tě to donutí se vrátit, protože bez zbytku dál prostě nejedeš. A třeba zjistíš, že konstrukce a kola (tělo) je v docela nepojízdném stavu.

A tady… to je buď a nebo…

Buď se smíříš se závadami a obětuješ jim život a nebo SE ROZHODNEŠ…. Začneš se skutečně zabývat souvislostmi, přijmeš to, co je pro tebe aktuální i kdyby to bylo sebemíň příjemné a teprve tady začíná Cesta….a….obětuješ té cestě život… obětuješ zřejmě pár návyků, pár vztahů nebo i práci, kterou si doposud dělal. Potřebuješ si přiznat kde, kdo a co podporuje zbytkové proudy tvé minulosti a tohle potřebuješ nahradit… ano je to děsivé, ale co je děsivější… ptám se?

Asi to, že bys byl tam, kde jsi a zhoršovalo by se to…

Otázkou tedy není JAK BÝT ŠŤASTNÝ… Ale otázkou je… na kolik skutečně znám sebe sama? Skrze hluboké sebepoznání nabýváme nejen Sílu, Kapacitu a Potenciál, ale taky Svobodu a Moudrost a tohle všechno jsou kvality potřebné ke změně. Tudíž na otázku Jak být Šťastný, ráda odpovím…. SEBEPOZNÁNÍM, tedy poznáním života samotného.

….Čemu obětuješ život?