Každá role Tě má něco naučit, ale žádnou z nich nejsi...

Životní role nás potkávají od narození, role dítěte, role puberťáka a studenta. Role podle zaměstnání, pak role matky či otce. Role jakákoliv i duchovního učitele je pořád jen role. Vnímám, že největší zátěží není role samotná, ale trápení leží v té identifikaci s ní. Natolik nás pohltí, že ovládne také naše touhy, chtíče a potřeby. Je velmi snadné se v tom ztratit, hledáme v rolích poznání a pravdu. Kdežto ta leží právě mimo ně. Pokud se stává jakákoliv role pro mě víc zátěží než radostí, víc povinností než svobodnou volbou, jsem s ní příliš ztotožněn a zapomněl jsem někde na jednoduchost bytí.

Nejde o to snažit se žít život bez rolí, ale spíš najít sebe, poznat to kým a čím ve své podstatě jsem a po té si i role dokážu zvolit tak, abych skutečně dělal a hrál roli, kterou chci, jen ty role, které mi přináší radost. Jakmile se zabýváme mezi rolemi i sebepoznáním. Dochází nám, že pravda leží jinde. Ne v tom být nejlepší máma, táta nebo nejúspěšnější podnikatel a tak dál. To vše je hra, se kterou jdeme v životě do kontaktu, ale není pravdou.

Proto se říká, že pravda vysvobozuje. Míra poznání = míra svobody, té vnitřní a v tom smyslu, že postupně vidíme do pozadí, že ničím nepodmíněné a na ničem závislé štěstí nemůže přece záviset na rolích… Pak je ku podivu právě na scéně realita toho, kdy si člověk říká ‘’Vždyť se mi tak daří, proč necítím spokojenost?’' ‘'Vždyť mám tak úžasnou rodinu, děti jsou šťastné, proč nejsem já?’’…

To je kámen celého úrazu a přesně to znázorňuje velmi logickou souvislost. Že v rolích to prostě není! Na nějakou dobu ano, protože skrze role rosteme, což je také jejich pravý úkol. Trvalé ‘'štěstí'' mám-li to tak nazvat, nebo spíše pocit vnitřní spokojenosti a klidu, nejde hledat u druhých, jak říká můj učitel ani skrze ně. Chceme uspokojovat role pro druhé, ať jsou šťastní a na druhé straně očekáváme od druhých, že budou sehrávat role nám, ať jsme šťastní. A z tohoto se může velmi snadno a rychle zrodit hluboká propast, protože to není možné. Protože na konci života, stejně jako odevzdáte veškerý majetek, vztahy, všechno co máte rádi… odevzdáme taky všechny role. A teď je otázkou… na kolik jsem poznal to, co zůstane? Na kolik jsem poznal to, co se ‘’vytratí''?

Celý život to máme, ale přitom to hledáme v něčem a v někom jiném. Celý život to štěstí neseme v sobě. To ono, co je na začátku i na konci prosté všech rolí, je přesně to, v čem sídlí hluboký nepopsatelná klid, veškeré vědění bez mysli a spokojenost, která není závislá na tom, co kdo říká, co se děje a dokonce ani na tom, zda se zrovna cítím dobře nebo hrozně. Tato spokojenost nemá co dělat ani s emocemi ani s pocity, ty jsou proměnlivé, reaktivní na vnější realitu. Hrají hru s okolím, ale mířím hlouběji pod hladinu všeho, co se třpytí na povrchu. Tohle jádro ví, že ať se děje cokoliv, má sebe… sebe sama a klid tohoto jádra zůstává nedotknutý… každý ho má v sobě. Jen málokdo ho chce poznat. Každý chceme poznat svět, nové lidi, vysněného partnera/ku, chceme poznat cokoliv, ale málo sebe sama.

Proto ještě jednou opakuji…. Je dobré položit si otázku… ‘'Na kolik jsem poznal to, co na konci života odejde?’' Protože v tom leží ten hluboký a nezlomný klid.

Věřte nebo ne…Ten klid, to štěstí, ta radost, kterou hledáte nepřijde AŽ… až se budou chovat takhle, až se mi podaří toto, až přejde tohle….  Začne přicházet ve chvíli, kdy se začnu věnovat poznání a pravdě. Nepotřebuji opouštět rodinu nebo hned měnit to, jak žiju či se všeho vzdávat, stačí jen obrátit pozornost do sebe. Nehledat a nežádat o naplnění vašeho klidu venku, když přeci máme hledat uvnitř. Proto každá role nese svá příkoří, aby nás nutila ptát se a hledat - role nejsou zde abychom trpěli, ale abychom poznali, poznali v čem to je a v čem to opravdu NENÍ.

Každá role nás má něco naučit, ale žádnou z nich nejsme. A až dosáhneme takové vnitřní svobody skrze uvědomění, že mé štěstí není v žádné roli, můžeme taky všechny role žít mnohem lehčeji, šťastněji a svobodněji. Nebudeme tolik vláčení rolemi, protože víme, že pravda v nich není, že kdykoliv mohu roli odmítnout nebo změnit. Že nemusím hrát roli, kterou nechci, která mi ubližuje. Dokud to, ale nevím a nevidím, hraju je, protože mám pocit, že musím…. Že tak to prostě je… Uč se zdravému odestupu, jedině s odestupem, TO dokážeme vidět. A je důležíté se k TOMU stále vracet. Kdykoliv se cítíš vláčen, unaven, nespokojený... vrať se k tomu, k sobě a nejlépe se vracej pořád ne jen, když je to ouvej. Stejně pravidelně jako čistění zubů. I tohle potřebuje tento vztah, vztah s pravdou, potřebuje péči a pozornost. Bez toho zase brzy zapomeneš. Zase... budeš vláčen rolí nebo strachem. Proč se taky tolik bojíme, že příjdeme o svou roli... protože ''co by nám pak zbylo?'' Pravda, ale nepoznaná... Tak hledej, ale ne venku - uvnitř. 💜