Cesta před Tebou otevírá se, za Tebou rozpouští se...

Cesta přede mnou linoucí se krajinou. Kráčím krok po kroku zodpovědně, nakračuji jemně a bděle.

To, co ujdu ponechávám životu, ať rozpustí se vše ušlé, bolavé i dobré. Jindy než teď není, každý krok vede k rozpomění. Nechci se svazovat a nechci svazovat život samotný. Kolem je krásy spousta, kochám se… no důležitá je má cesta. K ní se neustále vracím, do nitra se obracím… Volím si ji den co den.

Nevím, kudy povede… cítím ale, kam mě dovede. Snadno druhé vítám a tak i pouštím. Je to cesta plná všeho a hlavně života samotného. Ne vším se nechám svést a zmást, volím si kým se nechám vést. Vůdce nejmocnější všech mých Cest, skrytý je... stejně uvnitř mě. Ten hlas… ten pocit, který jasně říká, co správné je, kudy ano a kudy zase ne.

Slyšíš ho taky? Nebo je potlačený? Poznáš to? Nebo se cítíš zrovna ztracený?

Je jedno kolik či který směr ochutnáš, záleží… kterému se pak odevzdáš. Ne venku, ale uvnitř… Srdce vždy ví a tělo ti napoví. Ve správném se uvolní. V nepravém se rozbolí.

Kochej se, spojuj se a raduj se, ale nezapomeň kam tě to vede. Krátkozrakost je cesta k utrpení. Dívej se do dálky. V každém momentě posíláš životu poštovní obálky s přáním přítomnosti do tvé budoucnosti.

Životem existuje nespočet cest, každá v pořádku je, pokud si uvědomuji kam skrze vlastní myšlenky a úmysly spěje. Když míjíme tento podstatný bod, točíme se v kruhu náhod.

Kdy, občas, objeví se něco ‘’vhod''. Proč tak málo dovolíš si? Každý den kostkou hodíš si? Nebo vědomě píšeš příběh svůj? Pevně si za ním stůj, neboť je jen tvůj…

V životě, nezapomínej, klást si otázky...