Tajení Pocitů, Bod Dozrání, Proměna Reality

Máme to téměř celoživotně ve zvyku. Tajení skutečných pocitů. Příjemné pocity a chvíle rádi sdílíme, ukazujeme nebo se i chlubíme. Avšak každý člověk na světě nese i to, co sdílí nerad a nebo vůbec. Naštěstí doba se trochu mění a začínáme mít více prostoru sdílet cokoliv.

V jakýkoliv vztazích, nebo spíš ve vztazích obecně se často děje, bohužel, dynamika ta, že tajíme to co je nám nepříjemné, co nám vadí - déle než je zdrávo. K tomu všemu se ještě marně domníváme, že to okolí to napadne. Že přeci to uvidí, všimnou si i bez toho, aniž bychom něco řekli. Tohle je iluze, dost velký omyl. A tak ty nepříjemné pocity sbíráme, skladujeme a pořád čekáme. Necháváme to takzvaně uhnít a buď jsme pak nešťastní sami ze sebe nebo ze života okolo a druhých lidí. S tím, že pořád čekáme, co se změní. Hold nezmění se nic. Tímto způsobem určitě ne.

Víc a víc to nahlodává naši mysl, emoce, tělo a pak i realitu. To, co v sobě neseme (dobré i méně dobré) tvaruje, formuje to, co žijeme. Vnější realita nás začne takzvaně utvrzovat v tom, co si myslíme. Například… dlouho se cítím nepříjemně za to, jak vypadám. Bude se to dít, divné pohledy, divné komentáře, výsměch? Budu dělat všechno proto, ať to tak zvenku nevypadá, upravím vzhled, upravím styl, zamakám na tom venku. Ale pocit může zůstat a …. I tak se v realitě bude dít to samé jen třeba v bledě modrém. Toť příklad vztahu k sobě.

Vztah s okolím… někdo jedná, dělá to, co mi ubližuje, není se mnou v souladu, vadí mi to. Ale neříkám to, nechávám si to pro sebe, bojuji s tím sám. Tajím, potlačuju a čekám. Čekám, že je to napadne, čekám až se to změní. Ale nějak se to nemění, zdá se, že paradoxně těch situací přibývá. A opět jen realita potvrzuje vaše pocity, v tuto chvíli již přesvědčení. Přesvědčení je, řekla bych, stav kdy se ztotožníme s určitou myšlenkou natolik, že již se stane filtrem našeho pohledu na situaci i přesto, že realita může být pořád jiná. No nic… necháváme to dál dusit, vyhnít až jednou nevydržíme a vše to vysypeme bez kompromisně na druhé. Máme pocit, že komunikujeme, ale přitom ke komunikaci nikdy nedošlo, neboť toto vyvrcholení je již to, co přeteklo už to neunesu, neustojím a tak to vyleju na ně, na svět. Komunikace je to, co osvobozuje vztahy od tíhy, čekání na změnu devastuje. A je jedno jestli se bavíme o vztahu, práci, přátelství, rodině… Dynamika a princip je stejná. Máme pocit, že když něco napadne nás, když něco cítíme my, že to automaticky okolí zachycuje. Ve většině to tak, bohužel, není.

Nabývám dojmu, že vztahy nekrachují na základě nedorozumění, ale spíš na základně nedostatečné komunikace. Osobně mi pomohlo pochopit rozdíl mezi včasnou komunikaci a výlevem emocí. Ale z nějakého důvodu, máme všichni dojem, že říkat o těch nepříjemných pocitech je špatně. Že jsme možná slabí. Nedejbože vychází z pozice sobeckosti, kdy si říkám, však já ji/mu to neřeknu, přijde na to, až bude pozdě. Tenhle přístup bezprostředně přitáhne v budoucnu opakující se situaci, ale schová se… třeba nebude v rovině partnerství, ale objeví se v práci. To je další háček, co podvědomí dělá.. utváří to dokola, ale aby to nebylo jednoduchý, může to schovat pokaždé trochu někam jinam.

Některé záležitosti (nevykomunikované, nedobře pochopené z dětství, které logicky neumíme jako dítě ani si uvědomit natož vykomunikovat), později však tento obsah formuje realitu, zkušenosti a situace. Často jsme ztotožnění s obsahem mysli a vnější zkušenosti nás utvrzují v našem přesvědčení. Až do bodu, kdy se zastavíme… řekneme si proč se to pořád děje? A zde se dostáváme do bodu dnešní doby, díkybohu za ni. Kdy hledáme způsoby jak se vracet tam, kde to vzniklo (před rokem, před 5 lety, před 20 lety, před 30 lety)… Neustále to v sobě řešíme, bere to opravdu hodně mentální a tvořivé energie. Pořád hledáme, přebýváme, ale nějak to nepomáhá.

Opravdu změním něco, když budu řešit stále dokola co se stalo, kdy se to stalo?

Co se stalo vím, jak jsem se cítila a cítím vím. Změním to, co se stalo?

Asi ne.

Bude to znít asi zvláštně, ale změním to jedině teď, změním to každý jeden moment, kdy se ty myšlenky nebo pocity objeví, kdy se vynoří to přesvědčení, ta újma na duši. Né tím, že se tím znova stanu, ani tím, že to budu znova analyzovat a v sobě přemývát a nechám se tím dál ovlivňovat.

Není to tolik tím, že máme pořád stejné myšlenky a pocity, nemusím je měnit. Nemusím je odstraňovat. Ten háček je v REAKCI NA NĚ, ta naše vědomí s nimi váže. A zde je princip karmy (re-akce je příčina a opakující se situace/stav je následek) Takže nemusím měnit minulost, dokonce ani ty programy a zátěže, potřebuji se naučit v reálném čase, přítomnosti, na ně jinak nově reagovat. Což vyžaduje niterné úsilí, převzetí zodpovědnosti a přijetí toho, že tyto věci jsou vaším obsahem, ty nepříjemné pocity jsou pocitovou vzpomínkou a dokud na ni reagujeme stejně, prožíváme často věci dokola. Ve chvíli, když si začnu uvědomovat, že to ten nenávistný program, pocit, myšlenka je vzpomínkou a místo napětím v těle a v mysli, začnu v tu chvíli vědomě uvolňovat (jakkoliv) - přepisuji tedy reakci na daný pocit. Chce to čas a hlavně nevidět opakování situací jako zátěž a problém, ale jako příležitost. Příležitost, kterou vám utváří druzí a život, abyste to konečně mohli změnit. Ne minulost, Ne ty lidi, ale svou reakci.

Postarejme se o to, abychom své nepříjemné pocity komunikovali ihned. Dřív než to vybublá ve velký konflikt, násilí a nebo další trauma či prohloubení traumatu minulého. Řekni to hned. Zeptej se. Chtěj vysvětlit proč někdo něco udělal. Možná je to jinak, než si myslíš a zbytečně prožíváš to, co prožíváš. Nabídni i druhým možnost za tebou kdykoliv přijít. Nenuť. Kdo bude chtít přijde taky, kdo ne tak ne.

Možná si říkáš, ale zmizí to pak? Je to čistá fyzika. Už si viděl někdy magnet držet na dřevu? Dřevo nereaguje. Magnet sám odpadne.

Reakcí není jen akce směrem ven, ale také samotné myšlení, už jen mentálním rozborem se vážu na to ono téma pocitů. Když se i v mysli objeví stará přesvědčení, řeknu si teď analyzuji vzpomínku. Stačí. Reaguji na to jinak a odejdu od toho, nepokračuji.

Komunikuj dokud máš čas a dokud můžeš.